Všechno, co děláme, děláme pro sebe. I tento blog dělám pro sebe...

Ekonomická krize - poznámky

12. března 2009 v 18:22 | Nicolas

Přestože jsem vlastně do určité míry vystudovaný ekonom, tak moje myšlenky neudržím kompaktní o nic déle než stařík, který neudrží moč :-(

Tudíž se uchýlím jen k poznámkám, které mě zaujaly.
Co se vlastně stalo?
Kdo je analytik?
Jak z toho ven?



Co se vlastně stalo? Krize důvěry nebo život na dluh?

Analytici říkají (o analyticích ještě bude řeč), že za to může hypoteční krize v USA. Krize se neudála jen tak sama od sebe, ale proto, že lidé žili dlouho na dluh. Největší část dluhu tvoří hypotéky. Což znamená dluh rodiny či jednotlivce bance za to, že si pořídili bydlení. To špatné bylo to, že banky poskytovaly hypotéky (půjčky) i lidem, kteří prokazatelně nemohli nikdy svůj dluh splatit.
Banky tyto dluhy přetavily v různé další finanční instrumenty a prodávaly je dál a dál. Spousta finančních institucí na tom vydělala spousty peněz. Jenže pak se na konci řetězce ukázalo, že i ten poslední, který chtěl zisk z těchto špatných hypoték, ho nemůže vymáhat. Nebylo od koho. Banky mohly zabavit domy, kterými lidé ručili za své půjčené peníze. Jenže co s těmi domy? Nebylo lidí s dostatečnými příjmy, kteří by domy za původní vysokou cenu opět kupovali. Nastala panika. Kdo nám (nám bankám, pojištovnám, finančním institucím) navalí ty prachy??!!
Důvěra ve světlé zítřky a neustálý kolotoč donekonečna rostoucí produktivity a rostoucího HDP a více a více vydělaných peněz se začala hroutit.
Takže banky rozpůjčovaly peníze, ty jim nikdo (literárně řečeno) nemohl vrátit a splácet zpět.
Dalo by se říct, žiješ si na dluh a ještě k tomu na vysoké noze. Jednou se to muselo zastavit.

Nebylo možné, aby chudáci mohli dosáhnout na luxus tím, že dostali od bank spoustu peněz, které si nemohli dovolit splácet. Nebylo možné, aby výrobní firmy, developeři, výrobci drahých aut stavěli za 100% a prodávali donekonečna za 300 a více %. Nůžky se rozevřely příliš daleko od sebe. Chápu argument Klause, trh nemá city. Podnikatel (developer či jiný výrobce) jen využívá příležitosti. Je-li skupina lidí schopná (díky bankám) cálovat nehorázné peníze za domy a auta, byli bychom hloupí, kdybychom tyto peníze nechtěli...
že se to jednou zadrhne? No a co? Máme tak během 10 let možonost zajistit sebe, své rodiny a možná ještě pár známých dodavatelů.

Viníkem se mi tedy nezdají jednoznačně ani banky, ani finanční korporace, které dluhy bank přeprodávaly, ani pojišťovny. Ale nenasytnost. Nenasystnost a nenažranost. Nejsem zastáncem tvrdé práce, která po 30 letech dojde spravedlivé odměny. Jsme líní tvorové, co se chtějí mít dobře. Ale stejně tak mi nějak nesedí neschopnost najít si vlastní míru, až chamtivost. Míru vidím v tom, že jsem schopen za pár desítek milionů si věci, zážitky a luxus fyzicky užít. Upřímně řečeno to lze i s pár miliony (tím myslím za celý život, ale to již mluvíme o skromnosti v našich zeměpisných šířkách). Ale je nutné mít miliardy? A neustále každý rok povinně zvyšovat zisky o desítky procent? To mi hlava nebere. Každopádně se ukazuje, že je-li všeobecným modelem společnosti nenažranost a nenasytnost a podporuje se pozitivní atmosféra pro budování přebytků, nadbytku a luxusu pro všechny, tak to nemůže fungovat.

Kdo je analytik a co vlastně říká?

Analytik je ten, který před půl rokem říkal, že vše je OK. Analytik je ten, který každý druhý den předpovídá, že krize bude horší. A každý první den předpovídá, že se České republiky svět okolo negativně nedotkne - tzn. zas tak špatné to nebude.
V tomto ohledu bylo velkou nadějí prohlášení Topolánka: raději neposlouchejme analytiky (protože se jim prostě nedá věřit, mají vše vycucané z prstu, modely nefungují a šimpanz zapichující prst libovolně do změti čísel má stejnou pravděpodobnost úspěchu při předvídání budoucnosti jako všichni analytici dohromady)...ale vzápětí to zkazil větou..počkejme si na odhad analytiků ČNB (České národní banky) a ministra Kalouska.

Jak z toho ven?

Socialistický výkřik: seberte developerům jejich 300% zisky, automobilkám jejich 40% marže, dodavatelům pro stavbu veškerých veřejných komunikací seberte 30%. Jinými slovy - nehorázné či přehnané marže stáhněte na únosnou ziskovou mez a ušetřené peníze užijte jinak. Jak? to je ten problém. Vláda umí peníze vybírat (někdy), ale není extra šikovná v tom, jak jich efektivně užít. Mimo jiné i proto, že existují minimálně 4 názorové proudy, co je dobré pro stát a co ne.

Třeba podpořte ušetřenými penězi bydlení mladých lidí. Tím se podpoří stavební firmy. Zbyde i na ta auta, protože taky budou lacinější.
Nebo do státních zakázek na silnice (máme světový rekord v ceně postavení dálnice za 1km!!) nahnat za ušetřené peníze dělníky, kteří se ted ocitli bez práce. Namísto dávek jim zaplatit za jejich práci (tohle se dělalo za krizí normálně, není to jen Hitlerův výmysl).

Vláda či vlády všech zemí (pokud tedy rovnou skoro nezbankrotovaly jako Island) se s tím nějak musejí popasovat. Tady je zvláštní jedna věc. Jsou-li jako viníci (i když jsem označil za viníka především všeobecnou nanažranost) především svorně banky, hloupé domácnosti, pojišťovny, finanční instituce, developeři, tak proč by to měly hasit vlády?

V USA před koncem roku nastal zajímavý případ. Šéfové velkých automobilek General Motors, Chrysler, Ford a možná ještě někdo byli ve velkém mínusu. Auta se neprodávala, dluhy narůstaly, hrozba propouštění byla obrovská. Proto se rozhodli, že napochodují za vládou USA, aby jim, podobně jako některým bankám, dala peníze. Pár stovek milionu dolaru nebo snad i miliardy. Tak přiletěli ve svých soukromých tryskáčích do Washingtonu s požadavkem na záchranný finanční balíček. Ani se neohřáli a byli vypakování raz-dva. Jejich arogance všechny popudila. Proto se druhý týden vrátili pokorně, ale už v ekologických autíčkách a pěkně po zemi a už ne v tryskáčích :-) Výsledek byl stejný, stejně od vlády nějaké peníze asi dostali, protože ji vydírají pracovními místy. Zajímalo by mě, jestli by ve výsledku dopadli stejně třeba statisíce malých podnikatelů, co zaměstnávají 5-10 lidí. Počet míst je počet míst...

USA svůj záchranný balíček postavilo na jednom principu, který mi je celkem sympatický (aniž předjímáme, zda-li bude fungovat). Státní peníze budou ve výsledku fungovat jako pomoc ne pro firmy, ale pro daňové poplatníky. Logika je jasná. Státní peníze nejsou státu, ale daňových poplatníků. A pokud se tedy mají zachraňovat a dávat peníze na nějaké projekty, tak ne na projekty soukromých firem jen tak, ale jen s cílem pozitivního dopadu pro daňové poplatníky nikoli pro záchranu profitu soukromých firem či jednotlivců.

Z naší vládní kuchyně (či NERVní kuchyně) mi je sympatické snížení daní, rychlejší odpisy aut (i když na tom stejně tak vydělají nehorázně drahé automobilky), odložení placení záloh na daně. Stejně platíme státu nehorázně velké daně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama