Všechno, co děláme, děláme pro sebe. I tento blog dělám pro sebe...

Deník nastávajícího otce, 3. díl - děti jsem měl vlastně rád (i ty cizí) a první setkání s budoucím potomkem

13. května 2010 v 0:40 | Nicolas |  Deník nastávajícího otce
Z neznámého důvodu jsem tak dlouho odkládal své poznámky k tématu "budoucí otec", až mi utekla téměř polovina těhotenství mé přítelkyně. Proto také začínám nikoli chronologicky, ale jako v Pulp Fiction v polovině příběhu.


Musím říct, že děti jsem měl vždycky rád. Ale musím taky říct, že dosti naivně a hlavně z povzdálí. Mé "mám děti rád" mi vydrželo povětšinou tak hodinu až hodinu a 15 minut. Měl jsem představu, že děti jsou hodné a rády si hrají a udělají, co se jim řekne. Vlastně mě baví pro ně vymýšlet hry, ale nebaví mě po hodině řevu a jekotu, kdy jsem uhoněný jak pes, používat fyzické násilí, aby se děti uklidnily, protože jsou úplně v herním tranzu a nereagují ani na hlasité vojenské povely typu "okamžitě si lehni na zem a nehýbej se, protože strejda je už unavený od tvého kousání do ruky a nohy". Uchyluji se pak k rafinovaným fyzickým trestům. Holkám stačí na zadek. Klukům do cca 4 let pomáhá zatahat za vlásky u kotlet (to jsem nesnášel a vím, jak to kurevsky štípe). 

Po každé takové mírně nevydařené hře (nejhorší na tom je, že při další návštěvě si děti myslí, že mohou plynule na předchozí dobrou zábavu navázat) člověk vystřízliví a zreviduje svůj postoj k dětem. Ale můj kladný vztah k dětem se v podstatě nemění. Rád si s nimi povídám (pokud tedy umí mluvit) a zajímám se o to, jak se mají. Ale je pravda, že dětský svět se točí převážně kolem her, radosti a okamžiku přítomnosti. Děti mají kromě her i svá malá či velká trápení. A nemyslím si, že ta trápení či starosti jsou významem méně závažná, než trápení dospělých lidí. S odstupem času se ztracené malé autíčko nebo rozbitá bábovička jeví jako naprosto banální věc například v porovnání se ztrátou zaměstnání živitele rodiny, ale emocionální prožitek je opravdový. Proto je jedním z mých snů natočit normální dokumentární film o dětech a jejich starostech. Ne něco ve stylu Létající Čestmír, ale před pár lety jsem viděl dokument o dvou chlapcích, které cvičila Al-kajda. Dělali ze sebe nejdříve světáky a velké kluky, ale nakonec se ukázalo, když byli kluci opravdu upřímní, že jediné, co chtějí dělat, je hrát fotbal a chodit do školy s kamarády. Válka a zbraně je děsily.

Jak šel čas a mí přátelé ze studií začali mít děti (1, 2, 3 nebo dokonce i 4 - to většinou s novou manželkou), tak jsem byl nucen vyslechnout několik verzí tématu, jak jsou otcové nadšeni z narozených dětí a jak to je skvělé. Od kamarádek jsem viděl spoustu obrázků z ultrazvuku s malým dítětem, resp. embryem v různých stadiích vývoje. Strkaly mi celkem nicneříkající malé lidské bytosti se šťastným výrazem. Bylo to milé a pokoušel jsem se sdílet s nimi jejich radost. Ale mám-li být upřímný, tak ta zkušenost je do velké míry nepřenosná. Prostě to nebyla ta společně sdílená radost, jako když naši hokejisti vyhráli zlato v Naganu (kdo si to ještě dnes vůbec pamatuje...)

Ale dočkej času jako husa klasu. Když je dítě plánované, a nikoli náhodný vedlejší (doufejme radostný) produkt sexuálního dovádění páru, je očekávání různých kontrol u doktora o to větší. Klíčová kontrola proběhla tuším v 7. týdnu těhotenství, kdy se již dá rozpoznat srdce embrya. Už jsme měli za sebou zprávu a potvrzení, že přítelkyně je těhotná, ale zároveň jsme věděli, že existuje spousta rizik. Člověk je nervozní. Snaží se být v pohodě. Nepřipouštět si negativní myšlenky a strach. Sedíte vedle partnerky, držíte ji za ruku, abyste jí dodával oporu, ale zároveň víte, že se váš tep blíží frekvenci závodníků formule 1 připravených na startu či maturitních studentů při okamžiku výběru čísla otázky.

Pak doktor natřel ten nechutný gel či sliz na odhalené břicho mé přitelkyně, zapnul megavelkou obrazovku přenášející obraz z ultrazvuku a jal se pátrat po tom, zda je embryo dítěte v pořádku. Ukázal nám malého pulce a poměrně zřetelnou hlavičku a budoucí tělo. Celé to má v reálu velikost jako malý nehet u ruky. Měli jsme velkou radost (nevím, jestli se mi tep uklidnil nebo ještě stoupnul). Doktor říkal, že se jeví být vše v pořádku a že v této fázi se ještě moc dalšího o zdraví či komplikacích říct nedá.

A pak se nás zeptal, jestli chceme slyšet, jak tomu malému bije srdce. To je možné? Už má srdce? Ptali jsme se, jako kdybychom nechodili do 7. třídy ZŠ, kde se to jistě učí. Samozřejmě, už má i srdce, i když zatím nemá 2 komory a je to spíše taková pumpa. Pustil zvuk a uslyšeli jsme rychlé bušení srdíčka. Byl jsem úplně ohromený úžasem a najednou to byl ten nejkrásnější zvuk, jaký jsem kdy slyšel. Slyšet hymnu, když ti naši zlatí kucí vyhrály v Naganu olympiádu bylo nádherné, slyšet potlesk diváků, když vyhrajete nějaký zápas nebo střelíte gól (nejlépe do soupeřovy branky) má pro muže také své kouzlo, ale slyšet poprvé srdce nenarozeného dítěte a vidět to zároveň na obrazovce je síla jak prase. Úplně jiná liga. Úplně mě to odzbrojilo a byl to nádherný pocit radosti (no dobře...i dojetí). Od té doby se na naše dítě těším každý den.

Obávám se, že stejně tak, jako jsem nebyl schopen to chápat od ostatních nastávajících otců a matek, tak to pro spoustu lidí taky nebude přenositelné :-) Ale koneckonců to píšu i sám pro sebe, abych se k těm dnům mohl vrátit, až bude naše dítko zlobit a křičet a budeme mít náladu mu seřezat zadek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kriza kriza | Web | 13. května 2010 v 18:50 | Reagovat

Ty biješ cizí děti??? Tahání za vlásky? Ty jsi tedy dobrák, to je vojenský tábor, ne výchova. To bych ti jako dítě nazapomněla. Chápu, že děti občas dostanou hysterák, ale dospělej by se měl ovládnout. A když už to nejde, dítě se zavře vyvztekat, v nejhorším studenou sprchu, tam má aspoň zadostiučinění, že ho člověk musí převléct znova do suchého, aby se nenastydlo :-D

2 Nicolas Nicolas | E-mail | Web | 13. května 2010 v 20:45 | Reagovat

Souhlas :-) Skotské střiky studenou vodou. Zavedu do svého repertoáru :-)

3 kriza kriza | Web | 14. května 2010 v 22:55 | Reagovat

No jen se směj, já mluvím ze vzpomínek zlobivého dítěte, a věř, že bití si člověk pamatuje dlouho. Narozdíl od toho, otužování je zdravé a ušetříš za aktimel :-P

4 Kittanya Kittanya | E-mail | Web | 15. května 2010 v 1:29 | Reagovat

To příjde.. Všecko příjde:-D No a až to příjde, doufám, že se o to s náma řádně podělíš! ;-)

5 Kittanya Kittanya | E-mail | Web | 15. května 2010 v 1:35 | Reagovat

[3]: To je pravda.. Já dostávala od maminy takový vylágoš, že doteď jí to mám sto chutí oplatit. Protože se běžně stávalo, že to bylo neoprávněně.
Typický příklad:
Jdu ze školy domů, tasím klíče, už je mám  v zámku, když tu se rozvalí dveře až mě to málem zlomí zápěstí. Vysupí se nasraná máti,
řizne mi takú po čuni se slovy:
"Kde je Marin??? Já ho zabiju až přinde!", že olíznu slúpek vedle. Načež se steeně prudce dveře zabúchly. Já tam stála jak trubka, s červenou papulou a složitě přemýšlím, jestli vůbec chodit domů :-D

6 Nicolas Nicolas | E-mail | Web | 17. května 2010 v 10:40 | Reagovat

[5]: Kitty, tak to mi je líto. Takové vzpomínky nejsou zrovna fajn.

Já jsem dostával na zadek (takovou megavelkou vařečkou na prádlo) poměrně zřídka. Ale většinou zaslouženě. Pokud můžu soudit, tak fyzické tresty byly u nás vedeny velmi výchovně a až jako nejzazší mez, kdy se mnou nebylo k vydržení nebo jsem šel třeba zapalovat svíčky na půdu a mohl shořet celý barák. Ale vzhledem k tomu, že jsem byl dobře vychované a spořádané dítko, tak těch pár na zadek bylo oproti některým mým spolužákům s rodiči jako tvá máma úplně v pohodě.

7 Nicolas Nicolas | E-mail | Web | 17. května 2010 v 10:41 | Reagovat

[3]: Krizo,
aha, ty myslíš hysterický záchvat, kdy je dítě bez sebe. Tak to ano. Já jsem to špatně vysvětlil - ty fyzické tresty.

8 kriza kriza | Web | 17. května 2010 v 11:53 | Reagovat

Jj, jak říká Kittanya, když má hysterák dítě, otravný, když ho ale pak dostene i dospělý...

9 Lily Addams Lily Addams | Web | 17. května 2010 v 20:24 | Reagovat

jo děti jsou v pohodě pokud zrovna neječí...

10 Kittanya Kittanya | E-mail | Web | 17. května 2010 v 21:21 | Reagovat

Já nevím, já taky nejsem zrovna pro týrání dětí, ale jakmile to děcko začně vyrůstat v kriminálníka a netvora, tož škoda každé rány, co vedle padne. Já děti (naštěstí?) nemám, ale jak je budu mít a začnou to bít pěkný raubíři, budou bití.

11 kriza kriza | Web | 21. května 2010 v 13:18 | Reagovat

[10]: raubíři jsou, když se nudí, prostě musíš vymyslet takový program, abys utahala i hyperaktivní děti, pak zlobit nebudou mít sílu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama