Všechno, co děláme, děláme pro sebe. I tento blog dělám pro sebe...

Prosinec 2013

Jak přežít rok 2013 jako otec, volič a katolík

23. prosince 2013 v 9:57 | Nicolas
Nadevším ční jeden boží zázrak. Rok 2013 vůbec přišel, i když všichni jsme měli zemřít už 21.12.2012 (nebo tak nějak).

Anebo to bylo myšleno trochu jinak. Neměl být konec světa, ale jen konec ODS a pravicové vlády s chudákem Nečasem a pijavicemi na některých ministerstvech. Jako duchovní obroda měli přijít noví mesiášové z Východu, což znamená z Japonska a ze Slovenska (resp. ze slovenské STB). Lidé vzývají nové desatero začínající na "Budu vás řídit jako ve firmě. A vyhazovat taky." a končící "ke všem rozhodnutím bude referendum". Pozn.: i jako značně poučený volič jsem se opět spletl a po analýze jsem volil hady z KDU. Probudili mě z idealismu (zapomětlivosti) během 14 dnů po volbách a vzpomněl jsem si, proč jsem měl takovou radost, když v minulých volbách do sněmovny nepostoupili. A doufal jsem, že jako správní katolíci se budou dostatečně sebemrskat do krve a pak si sakra dají pozor, aby alespoň na veřejnosti nedávali najevo, že jsou to hadi, kteří jen parazitují na tom, že jsou vždy (když jsou ve sněmovně) tím jazýčkem na vahách a je jim přirozené vydírání.

Můj vztah k Čechům

17. prosince 2013 v 10:04 | Nicolas |  Duchovní rozjímání
O vlastním národě se mluví poměrně těžce. Nelze se jen tak vymanit a být jen kritický, protože jsem součástí této země. A jak se říká, že se děti rodí těm správným rodičům, tak je i možné, že se lidé rodí do té správné země. Ale jelikož je Země velká, tak se mohou přestěhovat do jiné země a zkusit žít jinde. Třeba v Polsku (což je zajímavé, že o Polsku moc lidí neuvažuje jako o místu k emigraci :-) )

Vyskytuji se často ve společnosti cizinců, žijících v ČR a tak je můj názor na Čechy trochu posunutý, možná i deformovaný jejich pohledem. Plus to, že několik mých předků bylo také z ciziny. I když vlastně za Rakouska-Uherska to žádná cizina nebyla.

Češi jsou škarohlídi a pesimisti.
Pořád se jim něco nelíbí. Když se jich zeptáte, jak se mají, tak jejich nejoptimističtější odpoveď je: přiměřeně, ani dobře, ani špatně. Jen výjimky řeknou, že se mají dobře.

Neumíme pochválit a vyjádřit podporu úspěchům druhých
Na všem se hledá jen špína nebo nějaká negace. V jakékoli diskusi u článku podnikatele, který něco dokázal, se objeví velmi zhusta poznámka, že to je žido-bolševický sráč, který si to určitě nakradl.

Jsme přizdisráči
Na rozdíl od arabských národů či Židů se neumíme postavit za svá práva. Psychologové říkají, že v novodobé historii to je zapříčiněno i tím, že jsme se nepostavili Hitlerovi a složili zbraně. To byla pro národní hrdost a pocit síly velká rána. Další rána byla ta, že jsme pozavírali hrdiny, kteří bojovali na Západní frontě. A v současnosti raději posíláme jednotky chemického nasazení a lékaře, protože nejsme schopni se rozhodnout, komu pomoci vojenskou silou. Kdyby se nějaký konflikt udál u nás, bylo by fajn, kdyby k nám posílali země chemické partičky a lékaře. To bychom jistě ocenili. Tím neříkám, jaká je správná strana nějakého konfliktu. Ale to, že se prostě bojíme jakkoli rozhodnout.

Jsme více či méně rasisti a národní hrdost ani neumíme pojmenovat
To se váže na předešlý bod. Jako přizdisráči neumíme vůči menšinám vystupovat hrdě, otevřeně a sebejistě. Prostě se bojíme. To pak vede k frustraci z důvodu vnitřní křivdy. A důsledkem je nevyhnutelná rasová nesnášenlivost.
Ta je čím dál větší, čím větší jsme přizdisráči. Neumíme se postavit ani cikánům, ani arabům, ani rusům. Necháváme se uplácet od ukrajinských přistěhovalců a jejich mafiánů - tím myslím naše imigrační policie.
Podivný vztah k národní hrdosti projevujeme i ve sportu. Namísto normálního skandování: go, Canada, go nebo klasického England, England používám trapné "Kdo neskáče, není Čech". Je úplně pitomé vyjadřovat bojovný pokřik dvěma negacemi v jedné větě. Jakoby hlavní sdělení bylo v tom, že je potřeba jednak skákat a druhé nejdůležitější sdělení je poukazovat na ty, kteří neskáčou a tím pádem nejsou praví Češi. A ještě se to spoustě lidem zdá šileně vtipné. Ano, napřiklad národnímu týmu rugby z Nového Zélandu, při jejich bojovnému tanci Haka , by to opravdu přišlo vtipné a směšné.

Obcházíme pravidla, snažíme se všechno ojebat a obejít
Je jedno, že za to může doba komunismu. Je to tak. Sám nejsem výjimkou. Je sice pravda, že zákonodárci mají velikou schopnost dělat opravdu debilní vyhlášky a pravidla, ale naším národním sportem je všechno obcházet, dělat věci bokem, nehrát dle pravidel a prokouknout systém. A pak se ještě tím chlubit. To ovšem znamená, že se nemůžeme na nic spolehnout. Jen na to, jestli se podaří něco domluvit přes známé či uplatit sekretářku nebo někoho jiného. Nelze se divit, že tzv. spravedlnost to má u náš těžké. Těžší než jinde.

Zlaté ručičky
Dávno to již není pravda. Ale umíme dělat kvalitní věci. I když třeba řemeslníci jsou zhusta hovada, tak máme fachmany, kteří umí dělat a vyrábět kvalitní věci a odvést kvalitní práci

Krásné a multifunkční ženy
Máme nejkrásnější (hned po zemích z bývalé Jugošky) holky na světě. Alespoň co se týče koncentrace. Zároveň nejsou tak emancipované a nesmrdí jim domácí práce a jsou časo tzv. holky do nepohody. Dokonce se většina hezkých holek ptá, jaktože nemůže najít normálního chlapa. V jiných zemích jsou hezké holky výlučně rezervována pro hezouny a zbohatlíky a mafiány. To u nás se spousta lůzrů, bez peněz a nelichotivého vzhledu velmi často dostane k pěkné holce. Asi za to může sebevědomí těch holek. Ale to není naše chyba (myslím nás mužů).

Jsme kreativní
Díky obcházení zákonů a pravidel jsme se naučili mít spoustu nestandardních řešení, které by třeba normálního Němce ani ve snu nenapadlo :-)

Na co jít do kina?

12. prosince 2013 v 0:06 | Nicolas |  Trávení volného času
Po dlouhé době jsem byl v kině. Kdysi jsem chodil do kina celkem pravidelně. A i když nemám zrovna v lásce ihned po skončení filmu rozebírat o čem to bylo a jaké z toho mám dojmy, tak jsem s tím problém neměl. Pamatuji si na dobu ve škole, kdy jsme trávili hodiny diskusemi o filmech, hereckých výkonech a vlivu filmu na společnost.
Rovnou musím říct, že nemám rád filmy o ničem, kdy polovina lidí musí přemýšlet, o čem to vlastně bylo a jestli byl režisér v deliriu anebo si spletl stránky scénáře, které mu navíc vytrhal jeho malý syn. Ale je hloupé říct, že to lidé nepochopili a tak o tom klábosí, jak to je zvláštní a "zajímavé". Přičemž je to většinou sračka a vyhozené peníze jak na film, tak za lístek.

Co mi dává film a jaké filmy se mi vlastně líbí, když se zadaří?

1. Filmy, které člověku berou dech
- Zběsilost v srdci


2. Filmy, které mě dokáží dojmout
- Láska nebeská
- Cena za něžnost
- Forres Gump

3. Filmy, u kterých se směju
- Taxi, taxi
- Kick-ass
- Big Lebowski

4. Filmy, které mě nutí být lepším člověkem
- Přelet nad kukaččím hnízdem

5. Filmy, které mě nutí přemýšlet o důležitých otázkách života
- Forres Gump
- Cena za něžnost
- Klub rváčů

6. Filmy, které jsou akční, vtipné, hodně se tam střílí a jsou hodně jednoduché či dokonce bezduché
- Podfu(c)k
- Sbal prachy a vypadni
- Vetřelec I
- Rambo

7. Filmy pro dospělé (rozuměj erotické a pornofilmy). Vždy si říkám, jak to asi dopadne a jestli se ti dva (či více lidí) nakonec vezmou :-)

Postupně budu doplňovat seznam - filmy nejsou dle oblíbenosti:

1. Útěk do divočiny
2. Klub rváčů
3. Kick ass
4. Forrest Gump
5. Láska nebeská
6. Dead man
7. Přelet nad kukaččím hnízdem
8. Big Lebowski
9. Cena za něžnost
10. Podfu(c)k

Zabiju čerta, mikuláše a možná i anděla

6. prosince 2013 v 10:16 | Nicolas |  Deník novopečeného otce
Zapalování svíček na adventním věnci je fajn. Děti se těší. Svíčka hoří. V rádiu hrají vánoční písně. Takové pěkná atmosféra.
Říkám staršímu synovi, nedávej ruce na svíčku. Pálí to. Což je samozřejmě pokyn "udělej to". Tak tam strčí ruku. Říkám s vševědoucím usměvem: pálí to, že? Aspoň jsi se poučil, že to pálí a nemáš tam ty pracky strkat. Ale hrdina se zapře a vítězně zakřičí "nepálííííí" a super karatistickým úderem, který jiste odkoukal z těch šílených japonských pohádek typu Pikaču, odpálil adventní svíčku 5 metrů do obýváku. Pěkně mě vytočil. Dostal přes prsty a pohrozil jsem mu čertem, který se chystá na neposedné děti, kteří odhazují adventní svíčky (plus tedy asi dalších 10 prohřešků oproti dobrému vychování, které náš synek pravidelně činí).

Milý Ježíšku

3. prosince 2013 v 9:46 | Nicolas |  Vánoční výkřiky
Milý Ježíšku,

pod stromeček bych si přál:
1. Auto
2. Letadlo
3. Loď
4. Foťák
5. Tablet
6. Telefon
7. Motorku
8. Pastelky

Tak tohle píše Ježískovi můj malý cca 3 letý syn. Slušná přání. To chci taky. Příbuzní se mě pořád ptají, co chci a já nemám žádnou uspokojivou odpověď. Takže teď mám dobrý seznam. Oželím snad jen tu loď. Stejně mi trochu bývá při delších plavbách špatně od žaludku. A nevidím důvod, proč by se přání plnila jen malým dětem. A rozhodně by to neměl být ten fígl, že dostanu jen pastelky a všechny ostatní věci si musím dokreslit sám na papír :-)

PS: příští rok řeknu synovi, že Ježíšek nestíhá za svůj plat nakoupit tolik dárků všem lidem na světě a že je potřeba to trochu zredukovat.