Všechno, co děláme, děláme pro sebe. I tento blog dělám pro sebe...

Deník novopečeného otce

Hračky pro děti, které nesnáším

28. října 2014 v 22:52 | Nicolas
Najedu na velmi krátké příspěvky, protože život s dětmi, turbulence v práci a nespolehliví klienti mě vyčerpávají.

Takže k hračkám. Nikdy, opravdu nikdy, nekupujte svým dětem plastovou trubku.
Nikdy jim nekupujte něco, co byť jen vzdáleně připomíná funkci flétny.
A rozhodně nikdy jim nekupujte píšťalku.

Pokud tedy nechcete, abyste doma hlukem a pískáním zešíleli. Pak řvete na děti. Ty pak zase řvou a pláčou.

Naštěstí je můžete vyhnat ven a zamknout se doma.

Jenže ony se se stejně většinou vrátí.

PS: bezpečné nejsou ani malé hračky. Hlavně kostičky a pitomá autíčka, která leží v pokojíčku. A když tam v noci jdete utěšit dítě nebo ráno poslepu, abyste dítě oblékli do školky, tak bosou nohou vždy neomylně šlápnete na věc, která jak je malá, tak je svině ostrá a pěkně vás nasere. Což se jako začátek dne náramně hodí.

Zabiju čerta, mikuláše a možná i anděla

6. prosince 2013 v 10:16 | Nicolas
Zapalování svíček na adventním věnci je fajn. Děti se těší. Svíčka hoří. V rádiu hrají vánoční písně. Takové pěkná atmosféra.
Říkám staršímu synovi, nedávej ruce na svíčku. Pálí to. Což je samozřejmě pokyn "udělej to". Tak tam strčí ruku. Říkám s vševědoucím usměvem: pálí to, že? Aspoň jsi se poučil, že to pálí a nemáš tam ty pracky strkat. Ale hrdina se zapře a vítězně zakřičí "nepálííííí" a super karatistickým úderem, který jiste odkoukal z těch šílených japonských pohádek typu Pikaču, odpálil adventní svíčku 5 metrů do obýváku. Pěkně mě vytočil. Dostal přes prsty a pohrozil jsem mu čertem, který se chystá na neposedné děti, kteří odhazují adventní svíčky (plus tedy asi dalších 10 prohřešků oproti dobrému vychování, které náš synek pravidelně činí).

Peklo zvané mateřská dovolená

25. září 2013 v 9:35 | Nicolas
Poštěstilo se mi po nějaké době pečovat o naše dvě malé děti úplně sám. Opět jsem si ověřil, že zkušenost je stěží přenositelná. Když mi žena vypráví, jak je někdy vyčerpaná a že po obzvláště těžkém dni, kdy 2letý kluk neustále ječí a vyžaduje totální pozornost a půlroční synek brečí a chce se celý den nosit v náručí, protože je třeba nachlazený, chce vyskočit z okna nebo utéci někam daleko, tak to beru s rezervou. S rezervou mých psychických a fyzických sil jsem také počítal, že to hravě zvládnu.

Jak zneškodnit rodiče (když je vám 2,5 roku)

26. června 2013 v 9:46 | Nicolas
Dříve jsem si myslel, že mám nad dětmi čistě fyzickou převahu, která mi snad vydrží do cca 13-15 let.
Ale nyní se docela hrozím, že mi to není nic platné. Děti mají spoustu zbraní, kterými jsou schopny rodiče rozložit psychicky. A k mému překvapení jsou schopny zvládnout i fyzický boj za pomocí důmyslných zbraní. Dokonce to nemusí vypadat ani jako ve filum Sám doma nebo Sám doma II, kde byl kluk cca 5-6 letý.

1. Začíná to už ráno. Nepřítel (rodiče) jsou malátní, resp. ještě spí. Syn přijde v 5 hodin a začně píchat prsty do očí. Tím vás vytočí. Chcete oči otevřít, ale máte je zalepené a navíc tam jsou pořád ty prsty. Tak začnete mávat rukama. Jenže syn uhne a jako protiútok začně ječet. Tak vysokým hlasem, že máte pocit, že vám prasknou bubínky. Musíte vstát a kapitulovat, aby v ječení nepokračoval. Skore 1:0 pro dítě.

2. Se spánkem je konec. Druhé dítě se křikem toho prvního probudilo. Nadávate v duchu i nahlas. Ale je to jen horší. Už víte, že první kolo je prohrané. Tak se dobelháte do koupelny. Máte zavřené oči. Vkročíte do sprchy. Kurva fix! Je tam nášlapná mina v podobě autíčka, které vám ujede i s nohou, která na něj došlápla. Dítě se vás ani nemuselo dotknout a jste na lopatkách. Resp. ležíte zkrouceni ve sprše po jakž takž řízeném pádu. Vás slovník se omezuje jen na kurva, kurva, kurva. A jste rádi, že nemáte žádné pohmožděniny a tržné rány. Těžko vysvětlovat okolí, že vás sejmulo dvouapůlleté dítě. Skore 2:0 pro dítě.

3. Snídaně. Zdánlivý pocit míru (samozřejmě mezi dalšími bitvami). Začátečnická chyba. Bílá košile nejde dohromady s kakaem a jogurtem. Zlomyslné děti nejdříve potírají lžící své oblečení. Ale to jen proto, aby vás přilákali na bližší vdálenost a pak mohli udeřit lžící nebo vidličkou přímo do hrudníku. Zranění sice nejste. Ale zbytky psychocké rovnováhy jsou už pryč. Skore v bitvě pro boj zblizka 3:0 pro dítě.

pokračování příště - čeká nás wrestling, boj vuvuzelou a trumpetou, mučení nůžkami a psychické týrání trháním důležitých dokumentů a faktur a další. PS: hledáme paní na hlídání. Ta předešlá je v Bohnicích.

Chtěl bych být už dospělý (říkají děti)

20. května 2013 v 10:38 | Nicolas
Vzpomínám si na doby, kdy jsem si říkal, už abych byl dospělý. A mohl si dělat, co chci! Mít peníze. Jezdit si, kam chci. Koupit si, co chci. Zkrátka svoboda. Nemuset chodit do školy a poslouchat kecy učitelů. Sedět s rukama za zády na nepohodlných židlích. Nedávno sousedovic dcera také říkala, že by si to vyměnila.

Takže pro všechny nedočkavé děti:

1. Peníze ještě neznamejí automaticky svobodu. Jen málokdy je jich tolik, aby si člověk mohl dělat, co chce.
Samozřejmě, že koupit si čokoládu, hamburgera anebo nějaké hračky by se za normální peníze pořídit asi daly.
2. Čím více věcí člověk chce, tím více na ně musí vydělávat. Čím více vyděláváte v normální práci, tím více, milé děti, v té práci strávíte času. A tím méně máte času si těch peněz užít.
3. Nejdříve sice máte pocit, že si více užíváte. Ale jakmile si pořídíte vlastní bydlení na hypotéku, tak už máte pocit, že jen splácíte a splácíte. Doporučuji vymyslet nějaký podnikatelský nápad, který vám přinese peníze, aniž by se muselo příliš investovat. Z velké části totiž nebudete mít nějaké velké dědictví po rodičích, takže se budete muset o sebe starat samy.
4. Nebudete sice muset chodit do školy, ale každý den strávíte v práci cca 8-9 hodin a pokud podnikáte, tak ty hodiny ani nepočítáte. Navíc se rozlučte s 2 měsíčními prázdninami. A pokud budete podnikat, tak ani dovolená není jen tak.
5. Částečná svoboda vás čeká mezi ukončením školní docházky, první prací či cestováním a poflakováním se a končícím s příchodem vašich vlastních dětí na svět. Modlete se, ať máte dostatčné množství mateřského nebo otcovského pudu, aby vám to vynahradilo deprese z toho, že si prvních cca 3 let ani neškrtnete a většinu času strávíte s vlastními dětmi. Což mě přivádí oslím můstkem k tomu, že byste měli pro jistotu nosit v kapse kondomy už od 14 let (či prostě od té doby, kdy vás začne vážně zajímat sexualita a možný styk s opačným pohlavím).

Takže si važte a užívejte toho, že jste děti.
1. Celý den si hrát nebo číst nebo dělat věci, které vás baví. Dospělí jsou nadšení z toho, když si hrajete.
2. Žádné starosti s penězi, nájmem, hypotékou
3. Většinou dostatene najíst a napít a pokud jste dostatečně otravní, tak si vymíníte i to, co chcete a to co vám nechutná, prostě nejíte.
4. Někteří dostanete i většinu oblečení, které chcete. Naprostá většina z vás dostane veškeré oblečení, které v naší zeměpisné šířce opravdu potřebujete.
5. Nemusíte být v práci s nepříjemným šéfem nebo pitomými klienty nebo přechytralými klienty.
6. Většině lidí připadáte roztomilí jen svým pouhým bytím a existencí.
7. Když jste unavení, tak vás někdo dospělý vezme do náruče a odnese do postýlky
8. Stačí, když trochu křičíte a brečíte a rodiče vás uteší
9. Dostáváte spousty dárků od babiček a dědečků, i když zrovna nemáte narozky

Máte prostě boží život!!

PS: ovšem nejlepší je na tom sousedovic pes. Má dostatek jídla, pohybu, starosti, fyzického kontaktu, speciální sedačku do auta a pravidelné zdravotní prohlídky. Všichni ho rádi drbou za ušima a na břichu. Soused má přání narodit se příště jako pes do takové rodiny :-)

NE z nás dělá to, čím jsme aneb vzpurné dítě

10. května 2013 v 9:32 | Nicolas
Zahlédl jsem chlapáckou reklamu Budvaru. Jan Tříska v dramatickém černobílém obraze nabádá k tomu, že je správné nedělat kompromisy, neustoupit z vnitřního přesvědčení, neuhnout z vytyčeného směru.Takových lidí bychom si asi měli vážit. Mám ovšem pocit, že můj cca 2-letý syn a jeho mladší cca 1-roční bratr skočili Třískovi na špek a na všechno říkají NE.

Přivádí nás to k šílenství. Je jistě fajn, když člověk nedělá kompromisy a neuhne z vytyčeného směru.
Ale co je to proboha za směr?
Kam vede "ne" trapnému obouvání bot před jízdou do školky. "Ne" prďáckým čepicím proti slunci.
"Ne" večerní kaši, rannímu čaji, polední polévce (Ano vyplivování polévkových nudlí). "Ne" stříhání nehtů (ano ukořistění nůžek a píchání tátu do ruky). "Ne" čištění zubů (ano rychlému slíznutí pasty a odhození kartáčku).
Myslel jsem, že doba vzpoury a negativismu se projeví až budou kluci jako mladí anarchisti demonstrovat za zrušení dalších bankovních poplatků a školného a legalizaci marihuany na středních školách.

Proč se lidská mláďata vyvíjejí tak pomalu?

26. března 2013 v 9:40 | Nicolas
Často jsem se rozčiloval nad tím, jak fyzický vývoj u dětí trvá šíleně dlouho. Vemte si třeba antilopy nebo koně nebo krávy. Sotva se mládě narodí, tak je do několika hodin schopno postavit se na vlastní nohy. O tom se lidským mláďatům může jen zdát aspoň 1 rok. Pokud někdo namítne, že děti mají dvě nohy a je těžší se na ně postavit a udržet rovnováhu, tak se podívejte třeba na kuřátka :-)

A pak mi to najednou došlo. Ten čas utíká tak rychle, že pro samou starost si rodičové ani nejsou schopni to období kojence a batolete užít. Neustále se točí diskuse a vzývání budoucnosti okolo tématu, že za pár měsíců to bude lepší a miminko přestane v noci vstávat 4x na jídlo, bude to lepší, až se převrátí na bříško a bude pást koníčky, bude si moci hrát s hračkami, až je uchopí do rukou, bude si moci číst noviny, až si sám sedne. Je to každodení starost a péče a v mém případě taky nervy. Koukali jsme před pár dny na našeho mladšího kluka a říkám si, on už není takové to malé miminko. Už je to skoro kluk. Ten čas letí v případě prvního a druhého roku opravdu velmi rychle.

Takže beru zpět své lamentování nad tím, že se mé děti nebyly schopny hned po porodu postavit na zadní a chodit. Dalo mi to více času si uvědomit, že jsem s nimi a že je to taky k něčemu být s malými tvory.

Šťastná rodinka

21. března 2013 v 22:50 | Nicolas
Děti opakují to, co slyší od rodičů. Prý se tak pozná, jak je rodina šťastná a jaká tam vládne atmosféra :-)
Poslechl jsem si, co říkají ty naše, když si povídají pro sebe.

Táto.
Ach jo.
Sakra.
Do prdele.
Kde jsou klíče.
Uklidit hračky.
Mámo. Ticho! Pšššt!
Kafe.

No, nevím, co si o tom mám myslet.

Modlitba za malé batole

31. října 2012 v 23:31 | Nicolas
Bože, dej
ať naše batole pravidelně jí a hned vše nevyzvrací. A pokud blinká, tak ne na vaši čistou košili či oblek do práce. A pokud jí mrkvovou kaši, tak ať moc neprská. A pokud prská, tak ne přímo do vašich očí.
Ať v noci spí. A neprobouzí se s křikem zrovna v momentě, kdy kolem 23hod zaberete ke spánku. A ať se nebudí před 6 hodinou ráno.
Ať nejí vše, co najde na zemi. A pokud už věci strká do pusy, tak ať nejí něco, co ho může udusit.
Ať si rozumí se svojí chůvou a nebrečí, kdykoli se od něj hnete na více než 5 metrů.
Ať si dokáže hrát alespoň chvíli sám a nevyžaduje neustále přítomnost svých rodičů.
Ať má dobrou náladu a neprudí s každou maličkostí.
Ať vám nevypíchne oko figurkou, když usnete na hrací podložce.
Ať má rád koupání a neječí jako kdyby ho na nože brali.
Ať je zdravý a statečně přestojí všechny nemoci a podivné injekce u doktorů.
Ať přežije všechny vaše omyly ve výchově a v péči.

Mám sen o světě bez pokaděných plen

16. července 2012 v 13:04 | Nicolas

Kdyby tak malé děti nekadili a nečůrali do plen, ale rovnou na WC... aneb tohle není rozradostněný článek o tom "jak náš synek pěkně kaká a jaká má hovínka". Nejdříve je nutno přebalit malého kojence, protože se pokadil. Když je stolice výraznějšího objemu a konzistence zároveň velmi řídká, tak je dobré miminko neutírat a rovnou ho strčit do vany pod tekoucí vodu (silné povahy to dělají i v umyvadle, ale kontaminace bakteriemi v místech, kde se připravuje jídlo nebo čistí zuby, může být zejména pro osoby a další děti s méně odolnou imunitou nevhodná). Po opláchnutí kluka jsem rozhodl, že je už stejně večer a tak ho rovnou vykoupu ve vaničce. Jak si tak lebedí a leží v teplé vodě, tak ho napadlo, že začne čůrat, čehož jsem si všiml, až když mi kapky moči stékaly po čele dolů. Není to samozřejmě žádná tragedie. Eskymáci si také prý omývají vlasy močí.

Děti vše zničí

10. července 2012 v 9:58 | Nicolas
Je to běs. Malé děti vše zničí, rozbijí a roztrhají. Pokreslí propiskou stěny, nábytek a dokumenty. Rozmlátí vše v kuchyni. Roztrhají knížky, které přečkaly několik generací malých hodných dětí. Jako zákusek pro své ničitelské choutky si dají rozbíjení veškeré elektroniky. Pozvracená pohovka je vlastně v této souvislosti v pohodě, protože s tím se tak nějak počítalo. Nicméně nechápu, proč to lidé bagatelizují a nazývají "milí malí čertíkové" nebo reagují "hlavně, že jsou zdraví" anebo "..bude hůř". Řezat je. Malé čertíky.

Módní policie - kojenecké oblečení. Aneb co koupit svým nově narozeným dětem, event. někomu jako dárek

26. června 2012 v 9:58 | Nicolas
Možná je to tím, že jsem dřevo anebo mám špatnou jemnou motoriku prstů. Ale celkem záhy jsem rozpoznal, že některé oblečení pro kojence a batolata je pohodlnější na oblékání a vysvlékání. Některé je naopak schválně složité a udělané tak, aby vypadalo pěkně, ale je naprosto nepraktické. A některé zavinovačky by si zasloužily telefonát na Policii ČR, protože jsou téměř životu nebezpečné. Budu se specificky věnovat třem základním položkám šatníku novorozenců: body, dupačky, zavinovačky.

Nejlepší sexuální polohy pro rodiče s dětmi

29. února 2012 v 23:52 | Nicolas
Jelikož nemám moc času dopsat několik rozepsaných článků, přináším alespoň z časopisu Reflex inspiraci pro nás rodiče, co mají malé děti.
Následující čtyři polohy jsou "vstupenkou do ráje" pro rodiče malých dětí. Uvolněte svou sexuální energii a prožijte nevyslovitelné. Jste připraveni?

Je třeba si přiznat, že hovna smrdí

16. ledna 2012 v 23:18 | Nicolas
Před narozením syna jsem si sliboval, že se vyhnu přeřazení z první osoby j.č. na první osobu mn.č., pokud budu mluvit o jeho činnostech a pokrocích. Takže jsem neříkal jako ostatní rodičové (resp. mámy) věty typu: už se plazíme, po večeři krkáme, jíme už kaši a pevnou stravu. Ani jsem nečastoval druhé novopečené rodiče otázkami: už chodíte na nočník? Nebo už vám rostou zoubky? Nicméně ze syna jsem byl pořádně odvařený, to se musím přiznat. Je to velká radost.

První krok dítěte

16. prosince 2011 v 9:48 | Nicolas
Malý krok pro člověka, velký krok pro lidstvo. Tak komentoval Neil Armstrong svůj vstup na Měsíc. Mimochodem to je naprosto parádní a legendární věta v pravém slova smyslu. Náš synáček udělal něco podobného. Udělal před nějakou dobou také svůj první krok. Už jsme si mysleli, že se bude válet a plazit a chodit po čtyřech jako pejsek (což tedy uměl zatraceně rychle a vůbec jsem mu nestačil) napořád. Ostatní kámoši, co se narodili ve stejném měsíci, už chodili cca ve svém 11. až 12. měsíci života, ale náš panáček ani krok. Poněkud hloupě (to byla má iniciativa) jsme se ho pokoušeli přimět k chození. Ale ještě se mu prostě nechtělo.

A pak to přišlo. Nejdříve udělal krok mezi židlí a pohovkou. Vyděšené oči a zároveň radost, že překonal strach. Fyzicky na to dávno měl. Je to sportovec a má ideální postavu pro desetiboj, v podstatě takový malý Šebrle. Ale psychicky to ještě neměl uplně srovnané a zdálo se mu, že rizika jsou příliš veliká a přínosy z vrávového chození po dvou nepřeváží možná pasiva. Ono je totiž nutné se jednak zvednout. A pak také bezpečně přistát zpět z té výšky na zem. Je jasné, že nevydrží chodit několik hodin v kuse a bude se muset nějak pohodlně dostat na podlahu.

Pak si dal synáček den pohov, aby to vstřebal, protože to přeci jenom byla velká věc. Následující ráno už byl schopen udělat mezi námi rodiči 2-5 kroků. Další den už byl schopen udělat slušnou zatáčku. Je pravda, že potřeboval velký oblouk. Měli jsme obrovskou radost a tleskali jsme mu. Načež on tleskal také. Což mu rozhodilo vratkou rovnováhu a padal. Ale optimistická nálada mu vydržela a trpělivě trénoval. Za 2 týdny už to bylo plnohodnotné chození.

A najednou jsme si uvědomili, že bylo opravdu mnohem bezpečnější, když jen lezl po čtyřech :-) S výstupem na vyšší úroveň mobility se ukázaly jako pravdivé výroky všech ostatních rodičů, kteří říkali, že teď nastává fáze narážení hlavou do různých věcí. Zkrátka to ještě chvíli potrvá, než bude chodit v pohodě sám pro rohlíky ke snídani a pro noviny.

Nestačím synovi a to je mu teprve 12 měsíců

27. září 2011 v 10:01 | Nicolas
Těšil jsem se, až budeme se synem hrát fotbal, jezdit na kole a hrát tenis. Vzpomínám si na tchána, který ve svých cca 55 letech s přehledem porážel své syny (25 a 17 let) na běžkách a na kole a v 50ti si našel milenku, aby si dokázal, že je ještě mladík. Ale nevím, jak to budu zvládat já. Není mi ani 40 a nejsem schopen oběhnout po kolenou 2x kolem stolu se synem, který s sebou mrská jako hadimrška a vesele mi po čtyřech utíká. Kolena mě bolí a po 5 krocích mě chytají křeče do chodidel. Na konci kolečka kolem stolu mě chytnou záda a nemůžu se zvednout. Takže nejlepší poloha pro mě je v leže na jeho umělohmotné podložce. Tam provádím protahovací cviky zad a sténám u toho. Pak se můžeme věnovat intelektuálním a fyzicky nenáročným hrám, jako je čtení knížek a skládání kostek.

Co mě vytáčí

31. července 2011 v 22:33 | Nicolas

Skřípání zubů

Při uspávání je to paradoxně dobré a někdy i špatné. Dobré je to, že synek usíná a zavírá oči a občas se krásně usmívá. Špatné je to, ževelmi často usínám únavou spíš já a někdy on řve jak tur a nechce spát. Kope nohama a vzpírá se. A teď k tomu přidal nový hit. Jak mu narostly zoubky (dva dole a dva nahoře), tak s nimi skřípe a já z toho šílím. Prostě to skřípání zubami nemůžu vydržet. Uplně mě to odrovnává a vzdávám to a skoro vhodím synka do postýlky s omluvou, že to je jako kdyby mi jezdil pilníkem po mých vlastních zubech a brní mě to v hlavě.

7 nejkrásnějších věcí - pokračování

21. června 2011 v 11:01 | Nicolas
Vzhledem k tomu, že novopečený otec nemá čas psát kecy na blog, je to bohužel méně frekventované. Na jednu stranu mě to sice mrzí, na drouhou stranu jsem si naštěstí dělal pár poznámek. Takže to časem snad budu rekonstruovat. V tomto minipříspěvku doplním další věc, kterou bych zařadil mezi "x-nejkrásnějších věcí".
Když syna uspávám v náruči (a je tedy čím dál těžší a po pár minutách se pěkně pronese) tak si na konci už upřímně přeji, aby už konečně usnul :-) Pak ho pomalu dám do postýlky a doufám, že se neprobudí. A když se probudí, tak to nevadí. Trochu si popláče a za chvilku únavou usne. Někdy mám pocit, že usínám ve stoje ještě dřív než syn.

V průběhu noci se pravidelně odkope - pokrývku či deku vytlačí někam do rohu postýlky a je potřeba ho přikrýt. A právě to je jedna z dalších nejkrásnějších věci na dítěti. Když otevřete dveře, nakloníte se nad postýlku a přikryjete pomalu a s velkou péčí miminko, které pravidelně oddychuje. Vnímáte jak voní a jak hřeje. Chtěli byste mu dát pusu na tvář, ale raději to neuděláte, protože by se probudil. Tak se ho jen zlehka dotknete, dlouze se podíváte a potichu zavřete dveře (a přejete si, aby spal déle než do 4:30)

Poděkování za miminko aneb báječné-těžké chvíle

16. března 2011 v 16:44 | Nicolas
Nejprve je potřeba říct, že s dítětem jde ten původní život povětšinou stranou. V nejlepším případě je na vše velmi málo času. Takže i na blogování. I když těch věcí by se dalo psát. Ovšem autocenzura se brání těm největším banalitám.

Takže rovnou k věci. Přestože náš klučík je velká starost, tak je samozřejmě i velká radost. Nejlepší na tom je, že i jen svojí přítomností působí radost mně i mé ženě, novopečeným babičkám, dědečkům a čerstvým strejdům a tetám. Prostě všichni jsou z něj odvaření.

A vzhledem k tomu, že spousta kamarádů a párů v mém věku se o dítě neúspěšně snaží, tak jsou ty chvíle a čas strávený opravdu požehnáním a musím za ně upřímně poděkovat.

Na jednu stranu jsem unavený a ztratil jsem zbytky své trpělivosti při uspávání a jekotu synáčka. Ale vzápětí si uvědomím, že to je báječný dárek, když ho můžu ještě malinkého držet a uspávat. Jakmile zavře oči, tak nastává cca 2 minutová fáze, kdy se mimoděk usmívá (to ho ještě nesmím dát do postýlky, protože by se probudil a začal znovu ječet).

Když se pokadí, tak šíleně smrdí. Kecy o tom, že miminka voní pořád, nejsou v našem případě pravda. Ale jakmile ho utřeme nebo rovnou umyjeme pod tekoucí vodou a přebalíme, tak opravdu krásně voní.

Má nádherně hebkou pokožku. Je to nejsametovější dotyk. V podstatě mi přináší potěšení jen to, že se ho můžu dotknout a obdivovat, jak ho příroda stvořila.

A skvělý je smích a radost. Jak umí výskat radostí a křičet a smát se. To je prostě nádhera.

Vyčistit zuby, vyčůrat a spát

2. února 2011 v 23:57 | Nicolas
Kromě novoročního poněkud zoufalého zvolání "haló v novém roce", což byl můj nejkratší příspěvek, jsem neměl vůbec čas nic napsat. I když poznámek by bylo dosti.
Včera jsem ovšem zažil jednu z poměrně častých malých "radostí" s naším malým kojencem, o kterou se krátce podělím.

Alternativní verzi klasického "vyčistit zuby, vyčůrat a spát" pozměňují rodiče kojenců na "vykoupat, nakrmit a spát". Měl jsem večer synáčka na starosti a musím se přiznat, že po prvních 3 měsících téměř probděných nocí je to nyní lepší a vždy se těším, že pěkně usne a my si trochu dáchneme.

Takže probíhá příjemný rituál "vykoupat, přebalit do nové plenky a dupaček, nakrmit a spát". A mladý pán to posledních pár večerů přeměnil na dobrodružnější scénář "vykoupat, nakrmit, přebalit a navléci do čistých dupaček, nakrmit a pokadit se". Tudíž se v této hře táta vrací na políčko "vykoupat syna". A pak znovu přebalit a až potom spát. 
 
 

Reklama
Reklama