Všechno, co děláme, děláme pro sebe. I tento blog dělám pro sebe...

Duchovní rozjímání

Jak se odlišit v psaní emailů aneb TOP 5 nejhorších "předmětů"

9. října 2015 v 10:06 | Nicolas
Také občas nevíte, co dát do předmětu emailu? A rozčilují vás emaily s blbými názvy? Začnu rovnou hitparádou nejoblíběnějších, u kterých mi naskakuje husí kůže a nejraději bych sebral některým lidem občanský průkaz.

1. Odesílatel: Jan Novák
Předmět: zpráva

(pokud je tam velké "Z", tak je to důležitá Zpráva)
Nekorunovaný král firemních "předmětů" v emailech. Co tak asi mohu očekávat, že jiného než emailovou zprávu sakra obdržím? To si jako odesílatel myslí, že slovem zpráva dodá úřednímu emailu ještě větší formálnost? To je podobně, jako kdyby napsal někdo u dopisu v kolonce Věc: Dopis.

Nikdy nenos špinavé spodní prádlo

15. července 2015 v 17:53 | Nicolas
Protože nikdy nevíš, kdy a kde potkáš toho pravého. Anebo nejlepší sex svého života. Tak ať se nemusíš stydět za špinavé a roztrhané spoďáry.

Nikdy nekupuj svým dětem před cestou do Chorvatska (ono to stačí i z Brna do Kyjova) trubku na hraní, aby se nenudily. Zešílíš v autě z troubení. Pak trubku rozbiješ a vyhodíš z jedoucího auta. Děti budou řvát. A nechápou, proč jsi jim kupoval trubku, když na ni nesmí troubit. V autě.

Nikdy nevtipkuj na letišti u nápisů s hledanými teroristy, že jsi si oholil plnovous, nechal turban doma a kalašnikov máš v zavazadle, které právě zajelo na pásu do letadla.

Nikdy nenos legíny, pokud jsi tlustá. Tlustá a malá. Vychrtlá. Vychrtlá a vysoká. Pamatuj na pravidlo: normální holky si myslí, že jsou tlusté. Tlusté holky si myslí, že jsou obézní. A obézní holky si myslí, že jsou OK a právě proto si na sebe vezmou upnuté legíny. A ještě topík bez ramínek.

Nikdy nenos ponožky s dírou na cestu letadlem. Navíc, když jedeš s podřízenými a kolegyní, kterou chceš dostat do postele. Při kontrole tě určitě vyhmátnou a budeš si muset zout boty a zamávat palcem z děravé ponožky na všechny kolem.

Nikdy si nepřidávej na Facebook své nadřízené a jejich nadřízené. Už si potom nikdy v práci s klidem nepřidáš v klidu žádný příspěvek s velmi vtipnou hláškou z pořadu Kancl nebo webu Prigl.

Nikdy nedávaj své milé či manželce kreditní kartu. A nikdy neodpovídej na otázku, kolik můžu utratit, slovy, kolik chceš.

Nikdy nechoď na rande o 15 min. dříve.

Nikdy nechoď potmě do dětského pokojíku bos, když jdeš zkontrolovat spící dítě. Chodidla ti probodnou malé, špičaté hračky, které se všude válí po zemi. Vykřikneš bolestí. Vzbudíš dítě. Začnete křičet oba.

Nikdy nevěř polským návodům na sestavení nábytku či jakéhokoli jiného zboží. Na rozdíl od Švédů jsou postupy schválně zpřeházené, některé díly chybí a některé kroky postupu také. Na druhou stranu jsou v balení součástky, které patří k jinému produktu a do jiné země.

Letní čas je peklo

3. dubna 2015 v 10:06 | Nicolas
Letní čas je naprosté peklo. Nikomu to neprospěje. Zejména rodinám s malými dětmi. Zvláště pak otcům.

1. Děti chtějí spát později, protože na hodiny kašlou a jejich vnitřní biologické hodiny jim říkají, že je ještě čas si hrát, když je venku "sluníčko". Tím myslí světlo. Sluníčko samozřejmě už není, protože se vrátila zima, je kosa a severák nám láme stromy na ulici.

2. Z nějakého záhadného důvodu ovšem děti ráno vstávají ještě dříve než obvykle. Tzn. namísto v 6:00 dupají a dělají rámus už od 5:45. Zjevně se jim změna na letní čas také porouchala vnitřní bio-hodiny. Takže ustálené rčení "už jí tikají biologické hodiny" pro mě nabývá dalšího významu.

3. Myslel jsem, že v práci udělám ráno více práce a pak na konci dne budu mít pocit, že odcházím přeci "o hodinu dříve". Tedy podle mých biologických hodin. A nic. Jsem jako zmlácený a na poradách se mě ptají, jestli jsem v pořádku, když vypadám jako zombie.

4. Jakmile se trochu proberu, což prý bude trvat tak 14 dní. Začnu sepisovat petici proti nesmyslné změně času a posouvání hodinek sem a tam každého půl roku.

Co se nosí v létě

13. srpna 2014 v 8:34 | Nicolas
Co trávím většinu volného času s dětmi, poměrně málo přijdu mezi lidi. Pokud v to člověk nepočítá dětská hřiště a prolézačky nebo procházky k rybníčku s kačenkami. Proto mě vždy překvapí nové módní trendy. Možná už nejsou tak nové, ale až teď jsem si jich všiml.

Dostávájí mě některé věci, o kterých jsem přesvědčen, že majitelům nedělají dobrou službu. A nemohou to přeci myslet vážně.

1. Kraťasy s vyčuhujícími všitými kapsami. Dokonce jsem viděl ty kapsy zlaté a s flitrami. Hrůza.
2. Tepláková moda z Polska. Snížený sed (nebo rozkrok). A tepláky se nosí namísto normálních kalhot. Nejlépe k tomu zlaté tenisky Armani.
3. Top bez ramínek (zkrátka ta věc, která drží jen silou a velikostí poprsí). To je vlastně klasika. Ovšem i po těch letech mě udivuje, proč si to berou holky a ženy či seniorky, které:
- nemají žádná prsa, tudíž jim to pořád padá (saskra, přeci si nevezmu kalhoty o 3 čísla větší a bez opasku nebo bez šráků)
- mají naopak obrovská prsa, tudíž jim to pořád leze ven (přeci si nevezmu kalhoty o 3 čísla větší, do kterých stěží dám jen jednu nohu)
- berou si top v nevhodnou příležitost (dítě v náručí, batoh na zádech!!, sportovní aktivity), tudíž se jim ten kus látky neustále shrnuje a kozy vylézají ven.
4. Martensky ve vedru nad 30 stupnů Celsia. Taky klasika.

Nejlepší je tedy kombinace kraťásků s vyčuhujícími vnitřními kapsami, top sesouvající se na plochém hrudníku a Martensky. Léto budiž pochváleno.

Můj vztah k Čechům

17. prosince 2013 v 10:04 | Nicolas
O vlastním národě se mluví poměrně těžce. Nelze se jen tak vymanit a být jen kritický, protože jsem součástí této země. A jak se říká, že se děti rodí těm správným rodičům, tak je i možné, že se lidé rodí do té správné země. Ale jelikož je Země velká, tak se mohou přestěhovat do jiné země a zkusit žít jinde. Třeba v Polsku (což je zajímavé, že o Polsku moc lidí neuvažuje jako o místu k emigraci :-) )

Vyskytuji se často ve společnosti cizinců, žijících v ČR a tak je můj názor na Čechy trochu posunutý, možná i deformovaný jejich pohledem. Plus to, že několik mých předků bylo také z ciziny. I když vlastně za Rakouska-Uherska to žádná cizina nebyla.

Češi jsou škarohlídi a pesimisti.
Pořád se jim něco nelíbí. Když se jich zeptáte, jak se mají, tak jejich nejoptimističtější odpoveď je: přiměřeně, ani dobře, ani špatně. Jen výjimky řeknou, že se mají dobře.

Neumíme pochválit a vyjádřit podporu úspěchům druhých
Na všem se hledá jen špína nebo nějaká negace. V jakékoli diskusi u článku podnikatele, který něco dokázal, se objeví velmi zhusta poznámka, že to je žido-bolševický sráč, který si to určitě nakradl.

Jsme přizdisráči
Na rozdíl od arabských národů či Židů se neumíme postavit za svá práva. Psychologové říkají, že v novodobé historii to je zapříčiněno i tím, že jsme se nepostavili Hitlerovi a složili zbraně. To byla pro národní hrdost a pocit síly velká rána. Další rána byla ta, že jsme pozavírali hrdiny, kteří bojovali na Západní frontě. A v současnosti raději posíláme jednotky chemického nasazení a lékaře, protože nejsme schopni se rozhodnout, komu pomoci vojenskou silou. Kdyby se nějaký konflikt udál u nás, bylo by fajn, kdyby k nám posílali země chemické partičky a lékaře. To bychom jistě ocenili. Tím neříkám, jaká je správná strana nějakého konfliktu. Ale to, že se prostě bojíme jakkoli rozhodnout.

Jsme více či méně rasisti a národní hrdost ani neumíme pojmenovat
To se váže na předešlý bod. Jako přizdisráči neumíme vůči menšinám vystupovat hrdě, otevřeně a sebejistě. Prostě se bojíme. To pak vede k frustraci z důvodu vnitřní křivdy. A důsledkem je nevyhnutelná rasová nesnášenlivost.
Ta je čím dál větší, čím větší jsme přizdisráči. Neumíme se postavit ani cikánům, ani arabům, ani rusům. Necháváme se uplácet od ukrajinských přistěhovalců a jejich mafiánů - tím myslím naše imigrační policie.
Podivný vztah k národní hrdosti projevujeme i ve sportu. Namísto normálního skandování: go, Canada, go nebo klasického England, England používám trapné "Kdo neskáče, není Čech". Je úplně pitomé vyjadřovat bojovný pokřik dvěma negacemi v jedné větě. Jakoby hlavní sdělení bylo v tom, že je potřeba jednak skákat a druhé nejdůležitější sdělení je poukazovat na ty, kteří neskáčou a tím pádem nejsou praví Češi. A ještě se to spoustě lidem zdá šileně vtipné. Ano, napřiklad národnímu týmu rugby z Nového Zélandu, při jejich bojovnému tanci Haka , by to opravdu přišlo vtipné a směšné.

Obcházíme pravidla, snažíme se všechno ojebat a obejít
Je jedno, že za to může doba komunismu. Je to tak. Sám nejsem výjimkou. Je sice pravda, že zákonodárci mají velikou schopnost dělat opravdu debilní vyhlášky a pravidla, ale naším národním sportem je všechno obcházet, dělat věci bokem, nehrát dle pravidel a prokouknout systém. A pak se ještě tím chlubit. To ovšem znamená, že se nemůžeme na nic spolehnout. Jen na to, jestli se podaří něco domluvit přes známé či uplatit sekretářku nebo někoho jiného. Nelze se divit, že tzv. spravedlnost to má u náš těžké. Těžší než jinde.

Zlaté ručičky
Dávno to již není pravda. Ale umíme dělat kvalitní věci. I když třeba řemeslníci jsou zhusta hovada, tak máme fachmany, kteří umí dělat a vyrábět kvalitní věci a odvést kvalitní práci

Krásné a multifunkční ženy
Máme nejkrásnější (hned po zemích z bývalé Jugošky) holky na světě. Alespoň co se týče koncentrace. Zároveň nejsou tak emancipované a nesmrdí jim domácí práce a jsou časo tzv. holky do nepohody. Dokonce se většina hezkých holek ptá, jaktože nemůže najít normálního chlapa. V jiných zemích jsou hezké holky výlučně rezervována pro hezouny a zbohatlíky a mafiány. To u nás se spousta lůzrů, bez peněz a nelichotivého vzhledu velmi často dostane k pěkné holce. Asi za to může sebevědomí těch holek. Ale to není naše chyba (myslím nás mužů).

Jsme kreativní
Díky obcházení zákonů a pravidel jsme se naučili mít spoustu nestandardních řešení, které by třeba normálního Němce ani ve snu nenapadlo :-)

Specifikace správného místa

13. března 2013 v 9:45 | Nicolas
Na Měsíci? V Ráji (bude tam jen Eva anebo tam bude více holek)? V nějaké dobré kavárně, kde mají čerstvé pečivo a dobře upraženou kávu? Anebo je to celkem jedno, když máte kolem sebe lidi, s kterými se dobře žije?

1. Místo, kde je mírné počasí. Nechci extrémní zimy a v létě horko jak v peci. Moře se hodí. Hory jsou také potřeba.
2. Příjemní lidé, kteří vám pomohou, když se na cestě ztratíte. Dobří sousedi, s jejichž dětmi si mohou hrát naše děti.
3. Dobré jídlo. Jedno lživé přísloví říká, že nežijeme proto, abychom jedli. Přiznejme si, že to je lež. Kdo byl v dobré restauraci nebo umí sám vařit nebo poznal někoho, kdo umí dobře vařit, tak ví, o čem to je. K tomu se váže i bod č. 1., kde by v takovém místě měly být dostupné a čerstvé potraviny, z kterých se to dobré jídlo dělá.
4. Kvalitní služby - tohle mají asi nejlepší v USA, Kanada, Singapore nebo některé Skandinávské země (pokud tedy není na cestě zrovna pan Breivik nebo rozcapení mládežníci z Dánska - to se pak některé služby mohou zpozdit). Ponechal bych levnější ceny z USA a kvalitu ze Skandinávie (zrušil bych jejich vysoké daně a tím pádem i ceny).
5. Atmosféra a rychlost: něco mezi přátelskou Austrálií, Novým Zélandem, Řeckem, Toskánskem, Thajskem, Indonésií a pod. Na těchto zemích je vidět, že lze žít normálně a není nutné se uštvat pro peníze, které si pak stejně s infarktem neužijete.
6. Malé daně a slušná vláda. Úplatky max. do výše 3%, resp. by byl seznam dodávek a transparentní ceny úplatků. Jedno procento z úplatků by automaticky šlo na chudé a dobré studenty v daném oboru.
7. Muži i ženy na stejných pozicích dostávají stejný plat. Není o čem diskutovat. Asi bych omezil drancování nerostných surovin na nějaký koeficient. Není nutné mít postavenou ekonomiku pouze na volném trhu, který je dlouhodobě neudržitelný (je sice tzv. efektivní). Ale je postaven na Darwinově teorii přežití nejsilnějších a to má tendenci k zajití až na hranici sebezáhuby (vyčerpávají se zdroje tak moc, až to škodí všem).

To pro začátek stačí :-)

Proč jste tam, kde zrovna jste

27. srpna 2011 v 23:14 | Nicolas
Občas si člověk řekne: jak jsem se vlastně ocitl ve svém životě tam, kde jsem. Rozhodnutí o střední škole, cesta za oceán, setkání s lidmi, kteří mně ovlivnili, situace, které člověku změní směrování života, partnerky, které potkáváme, přátelé, s kterými trávíme čas. To vše nás zavedlo až sem, kde jsme zrovna teď. A kde jste teď vy a co vás tam dovedlo?

Co má společného toaleťák a upír?

18. srpna 2011 v 15:10 | Nicolas
Fičím teď v dětských říkankách a tak je potřeba se podělit i o tuto blbost:

Co to je?

Kdopak kouše a saje
stejně jako upír?
Levný jednovrstvý
toaletní papír

Usmívající se

Magie vesmíru a přání ze supermarketu

20. června 2011 v 23:28 | Nicolas
Jelikož jsem propásl minulé téma týdne "Vesmír", musím se uchýlit k efektivnímu psaní formou integrace :-) Takže Vesmír + Magie. Pro mě to symbolizuje myšlenka vesmírných přání. Někteří to familiárně nazývají Vesmírný objednávkový servis, zkráceně VOS. Něco podobného jako expresní doručovací společnosti DHL nebo PPL nebo UBS.

Smrt a komunismus

21. června 2010 v 15:20 | Nicolas

Jak komunistický režim zabíjel lidi

Minulé téma týdny byl komunismus a tak jsem se rozhodl to spojit. Kdysi jsem napsal v rámci nějaké své školní práce srovnání komunismu a fašismu, ale za boha to nemohu najít. Byl to jeden z mých nejlepších odborných kratších textů v rámci povinných úkolů. Alespoň to tvrdil můj profesor historie na vysoké škole. Šlo o rovnání, ze kterého vyplývalo, že ideologie možná byla trochu odlišná, ale praxe komunistických vládců byla postavena na podobném chování (v tomto případě vraždění a eliminaci odpůrců režimu) jako fašismus. Obě ideologie jsou totiž totalitní a nedemokratické - ve své historické praxi.

Jen v naší zemi (bývalé Československo) bylo v letech 1948 - 1989 z politických důvodů prokazatelně popraveno 248 lidí a cca 8 000 bylo zabito či zemřelo jiným způsobem, zejména ve věznicích či táborech nucených prací.
V bývalém Sovětském svazu zahynulo cca 20 - 50 miliónů lidí (přesný počet již nelze zjistit), v Číně cca 65 miliónů, v Severní Koreji přes 2 milióny.

Smrt pro začátečníky

16. června 2010 v 23:11 | Nicolas (autor Bára Kopecká)

Krátké slovo úvodem

V rámci autorského klubu jedna dívka poznamenala, že články na téma týdne jsou často jen o 10 slovech či 3 větách a člověk aby pohledal v kupce sena, než se dohrabe k něčemu smysluplnému. Já své dřívější články o smrti zatím nemohu najít, ale před nějakou dobou mě kamarádka upozornila na jeden z nejlepších textů o umírání na českém internetu (v knihách je toho samozřejmě mnohem více a přiznejme si, mnohem lépe napsané - doporučuji zejména knihu "Filosofie smrti"). Nejdříve jsem si říkal, že bych k tomu textu napsal komentáře a pod., ale ten článek od Báry Kopecké o přítomnosti smrti v rodině a o vnímání smrti jednoho z rodičů malým dítětem je natolik kompaktní, že se už moc nehodí co dodat. Resp. to dodám zvláště. Celé je to o tom, jak se pravdivě vypořádat s odchodem blízké osoby a jak nás mylně svazují předsudky typu "o smrti se s dětmi otevřeně nemluví". Přeji dobré počtení.

Proč mladí chtějí komunismus či volí Komunisty?

2. června 2010 v 17:19 | Nicolas
Nejdříve pár poznámek k letošním parlamentním volbám. Hodnotím to pozitivně z několika důvodů. ODS a ČSSD dostaly přes pazoury. Voliči jim dali najevo, že propojení s podnikatelskými mafiemi (ODS) a hrubá politika planých slibů a zadlužování (ČSSD) není to pravé, co by většinu lidí nadchlo.

Odpověď na otázku, kdo jsem - dílčí výsledek průzkumu

11. března 2010 v 16:06 | Nicolas
Máme tu dílčí výsledky průzkumu. Odpověď je v prvé řadě výsostně osobní. Neměla by se hodnotit (ve smyslu, to je ale pitomost). Nicméně je zajímavé pozorovat, jakým směrem se ubírají sebe-definice rozdílných lidí. Každý odpovídá dle svého náhledu na sebe, někdo zvýrazňuje své role v životě a sociálních strukturách. Někdo zase esoterickou stránku a energii. Někdo se soustředí na pojmy největšího kalibru jako je "láska". Někdo to pojal jako sebe-ironii a přání. Někdo vypadá, že se pořádně zhulil.

Odpověď na otázku, kdo jsem

1. března 2010 v 13:35 | Nicolas
Zen buddhističtí učitelé svým začínajícím žákům kladou často otázku: kdo jsi?
Při jejich spoustě odpovědí na jiné otázky si člověk myslí, že odpovědi jsou často naprosto nesmyslné - alespoň na první, druhý či třetí pohled.
Co byste odpověděli vy na otázku, kdo jsi?

Jak se to přihodí, že se dívka stane pornoherečkou?

26. února 2010 v 18:42 | Nicolas
Tahle otázka mě onehdá napadla a říkal jsem si, jak se to stane, že se mladé pěkné děvče stane pornoherečkou? A pak mám další otázku, jestli je výhodnější být pornoherčkou nebo nevěstkou?

Doufám, že někdo má dostatek zkušeností či kamarádek, aby byl schopen odpovědět.

Slova, která mizí z našeho slovníku 1.

26. února 2010 v 18:40 | Nicolas
Při cestě do práce mě napadlo, že jsou slova, která mizí z našeho slovníku a trochu mi chybí.

Tady jsou některá:
  • dvořit se
  • soucit
  • polichotit
Ani se napamatuji, že bych v mluveném projevu za poslední dobu slyšel, že se nějaký muž dvoří ženě. Sám píšu návody "jak sbalit ženu".

Další slova nemizí zrovna ze slovníku, ale používáme je velmi málo. Resp., vzpomeňme si, kdy jsme projevili s někým či někomu soucit? Kdy jsme místo "to bude dobrý", řekli jen "nevím, co na to říct, ale soucítím s tebou"? A kdy jsme lidem kolem sebe naposledy řekli nějakou upřímnou lichotku všímající si nějakého malého detailu (když je někdo vyloženě krásný/krásná, tak o lichotky asi nemá zrovna nouzi)?
 
 

Reklama